(Zazvoní telefon.)

DOMIN (vytrhne se Heleně): Promiň. (Vezme sluchátko.) Haló – ano. – – Cože? – Aha. Už běžím. (Pověsí sluchátko.) Fabry mne volá.
HELENA (spíná ruce): Řekni –
DOMIN: Ano, až přijdu. Sbohem, Heleno. (Běží kvapem nalevo.) Nechoď ven!

HELENA (sama): Ó bože, co se děje? Náno! Náno, honem!
NÁNA (vyjde zprava): No co zas?

HELENA: Náno, najdi poslední noviny! Rychle! V pánově ložnici!
NÁNA: No hned. (Odejde vlevo.)

HELENA: Co se jen proboha děje? Nic, nic mně neřekne! (Dívá se triedrem k přístavu.) Je to válečná loď! Bože proč válečná? Něco na ni nakládají – a v takovém spěchu! Co se přihodilo? Je na ní jméno – Ul-ti-mus. Co je to Ultimus?
NÁNA (vrací se s novinami): Po zemi je nechá válet! Takhle je rozmačkat!

HELENA (rozevře rychle noviny): Staré, už týden staré! Nic, nic v nich! (Pustí noviny.) 

(Nána zdvihne je, vyndá z kapsy v zástěře rohové brejle, posadí se a čte.)

HELENA: Něco se děje, Náno! Mně je ta k úzko! Jako by všech no bylo mrtvé, i vzduch –
NÁNA (slabikuje): “Vál-ka na Bal-ká-ně.” Ach Jezus, zase trest boží! Šak ta vojna přijde taky sem! Je to daleko vodtud?

HELENA: Daleko. Oh nečti to! Je to pořád stejné, pořád ty války –
NÁNA: Jakpak by nebyly! Copak neprodáváte pořád tisíce tísícu těch pohanu za vojáky? – Oh Kriste Pane, to je dopuštěni!

HELENA: Ne, nečti! Nechci nic vědět!
NÁNA (slabikuje): “Ro-bot-ští vojáci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí. Vy-vraž – Vyvraždili přes sedum set tisíc ob-čan-ských lidí –” Lidí, Heleno!

HELENA: To není možno! Ukaž – (Nakloní se k novinám, čte:) “Vyvraždili přes sedm set tisíc občanských lidí patrně na rozkaz velitele. Tento čin, příčící se –” Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!
NÁNA: Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho. “Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní ra-so-vá or-or-or-ga-ni-zace Robotů.” – To nic neni. Tomu nerozumím. A tudle, panebože, zas nějaká vražda! Prokristapána!

Vysoká