(Alquist odejde.)

HELENA (sama): Oh, hluchý květ! To je to slovo! (Zastaví se u Hallemeierových květů.) Ach květy, jsou mezi vámi také hluché? Ne, ne! Nač byste potom kvetly? (Volá:)
Náno! Náno, pojď sem!
NÁNA (vejde zleva): No co zas?

HELENA: Sedni si tady, Náno! Mně ti je tak úzko!
NÁNA: Nemám kdy.

HELENA: Je tu ještě ten Radius?
NÁNA: Ten pominutej? Eště ho nevodvezli.

HELENA: Hu, ještě je tu? A zuří?
NÁNA: Je svázanej.

HELENA: Prosím tě, Náno, přiveď mi ho.
NÁNA: Bodejť! Spíš zteklýho psa.

HELENA: Už jdi! (Nána odejde. Helena vezme domácí telefon a mluví:) Haló – prosím doktora Galla. – Dobrý den, doktore. – Prosím vás – – Prosím vás, pojďte honem ke mně. – Ano, hned teď. Přijdete?

(Pověsí telefon.)  
NÁNA (otevřenými dveřmi): Už de. Už je tichej. (Odejde.)

Vysoká