HALLEMEIER (u okna): Život byl veliká věc. Kamarádi, život byl – jářku – – Fabry, pusťte drobet proudu do té vaší mříže!

FABRY: Proč?
HALLEMEIER: Sahají na ni.
DR. GALL (u okna): Zapněte! (Fabry cvakne vypínačem.)

HALLEMEIER: Kriste, to je zkroutilo! Dva, tři, čtyři zabití!
DR. GALL: Ustupují.
HALLEMEIER: Pět zabitých!

DR. GALL (odvrací se od okna): První srážka.
FABRY: Cítíte smrt?
HALLEMEIER (uspokojen): Jsou na uhel, holenku. Dočista na uhel. Haha, člověk se nesmí dát! (Usedne.)

DOMIN (mne si čelo): Snad jsme už sto let zabiti a jenom strašíme. Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili… před smrtí. Jako bych tohle všechno už zažil. Jako bych ji už někdy byl dostal. Střelnou ránu – sem – do krku. A vy, Fabry –
 
FABRY: Co já? 
DOMIN: Zastřelen.

HALLEMEIER: Hrome, a já?
DOMIN: Probodnut.

DR. GALL: A já nic? DOMIN: Roztrhán. (Pauza.) HALLEMEIER: Nesmysl! Haha, člověče, kdepak mne probodnout! Já se nedám!

Vysoká