BUSMAN: To si myslím, holenku. A víte, hoši, co zavinilo tohle nadělení?
FABRY: Co tedy?

BUSMAN: Počet. Udělali jsme Robotů příliš mnoho. Namoutě to se přec dalo čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto, musí to nastat, víme? Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív; vy Domine, vy Fabry, a já, chlapík Busman.

DOMIN: Myslíte, že je to naše vina? BUSMAN: Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili – – o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji – A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek. Tak lidičky.

HELENA: To je ohavné, Busmane!
BUSMAN: Je, paní Heleno. Já jsem také měl svůj sen. Takový busmanovský sen o novém hospodářství světa; tuze krásný ideál, paní Heleno, hanba mluvit. Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru s nápisem Ejhle člověk. Punktum. A teď byste mně mohli říci, co vlastně budeme dělat.

Vysoká