ALQUIST: Ty jsi řekl. (Otevře dveře ve středu.) Ticho. Jděte.
PRIMUS: Kam?

ALQUIST (šeptem): Kam chcete. Heleno, veď ho.
    (Strká je ven.)
Jdi, Adame. Jdi, Evo; budeš mu ženou. Buď jí mužem, Prime. 

ALQUIST (sám):
Požehnaný dni!
    (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.)
Svátku dne šestého!
    (Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:)
“A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi.
    (Vstává.)
A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.”
     (Jde do středu pokoje.)
Den šestý! Den milosti.
     (Padá na kolena.)
Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista.

Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne!

Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli.

Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.

Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení tvé skrze lásku – a život nezahyne!
     (Vstává.)
Nezahyne!
     (Rozpřáhne ruce.)
Nezahyne!

Opona

Vysoká